První mini focení pro virtuální asistentku

S Luckou jsme se potkali na networkingu podnikatelek.

Ona už v té době věděla, že se potřebuje začít ukazovat v on-line světě a po fotkách pokukovala.
Na setkání, kde jsem fotila měla možnosti kouknout, jaká jsem, viděla realitu i výsledné fotky, které po setkání pořadatelka zveřejnila.

Oslovila mě přes LinkedIn. Přes zprávy jsme postupně vytříbily i představu o focení a především o lokaci.
Největší roli v ní hrálo přemýšlení o tom, co jí vlastně přijde důležité a jak to ona sama teď vidí. Prostě to chtělo čas.
Nakonec vybrala venkovní prostor brněnské Vlněny. Já tam fotím ráda, díky světlému betonu na chodnících je tam dost světla, hodně pomáhají také okna budov a zároveň se opticky člověk pohybuje v „přírodě“.
V daný den hlásili déšť, ale riskly jsme to s vědomím, že je v prostoru dostatek míst, které mají přesah a tak na dešti nebudeme, když nebude chtít.
Při focení na nás nespadla ani kapka. Bylo sice pod mrakem, ale mraky vlastně přirozeně světlo rozptýlí a fungují jako softbox a ten se k focení často úmyslně používá, aby přechody světla a stínů byly pozvolné. Takto jsme ho měli v jeho největší přírodní variantě -  prostě od pána Boha.
Původně mala vzniknout jen víc než profilovka, ale když Lucka vybírala a viděla i fotky, které vznikly v době, než povolila ostražitost a začala být svá, rozhodla se vzít jich víc.

A jak to po focení viděla Lucka?
„Dana o sobě říká, že je introvert. Ale při focení to nepoznáte. Je akční, komunikativní a snaží se ve Vás probudit energii, která má z fotek vyzařovat.
Nejvíce chci vypíchnout profesionální přístup a schopnost vytvořit pohodovou atmosféru na samotném focení, která mi pomohla překonat nervozitu.
Dana je člověk na správném místě a jsem ráda, že jsem si na focení zvolila právě ji 😊“

Z celé série mám nejraději tuhle fotku. Mám z ní pocit sebevědomé ženy.

Zkoušely jsme více různých výrazů a chtěli příjemný výsledek. Já mám nejraději úsměv, ale chápu, že né vždy se hodí.

Chvilku jsme si hrály i s vytvořením dojmu hloubky prostoru použitím neostrého popředí.

Způsob jak si přivyknout, že vás někdo fotí, a přitom si moct „odpočinout“ je možnost koukat i jinam než do objektivu a zabavit se jinou činností.

Takové momenty pak střídám s požadavkem: “Koukni na mně.“

Mám vyzkoušeno, že se to časem omrzí nebo se možná obrousí hrany a nakonec se dostanem  k tomu, že objektiv přestanete vnímat a jste sami sebou ať už zrovna mačkám spoušť nebo ne.  

Každému ta fáze trvá jinak dlouho a tak je často těžké přesně určit kolik času, budeme potřebovat.

Nicméně i fotky na kterých se nedíváte do objektivu se dají v propagaci dobře využít.

Rádi byste měli podobné fotky? Stačí mi napsat a dohodnout se : fotografka@danaostrovska.cz

Zajímá vás, jak probíhalo jiné focení? Nakoukněte na focení s 

Chcete vidět víc realizovaných zakázek? Nakoukněte na výsledné fotky pro prezentaci na facebooku nebo třeba malířky.